Zvukové zkoušení

Kontrola postavených houslí a viol

(pomocí přehrávání různých tónových intervalů)
Houslař Josef Schramhauser. (JAMU)

Není úplně jednoduché písemným vyjádřením popsat „složitost“ stavby nástroje. A s přihlédnutím na různé školy (italské, francouzské, německé) se dostáváme na počátky Pražské školy, podkrkonoší či Schönbachu. Máme hodně informací, dat, rozměrů, ale obecně vzato se stále učíme. Je mnoho nástrojů, i když méně vyrovnaných, dobře znějících pro výkonné instrumentalisty. Pokud na ně nahlížíme z pohledu houslařské práce, tak jsou velmi zdařilé. Je pravdou, že i průměrně znějící nástroj v rukou hráče - tónaře - dosáhne dobrého výsledku.
Podotýkám, že každý houslista hledá „svůj“ nástroj. Ať už z vlastní psychomotorické potřeby (aby mu tzv. padl do ruky), nebo jde za barevností na úkor síly tónu či obráceně. Někdy u studujících na přání pedagoga musí být nástroj sopránový. A housle jsou nástrojem sopránovým! To však neznamená, že by měly být v mohutnosti i barevnosti tónu upozaděny struny D a G, hlavně na gruntu struny G - v její síle, šíři barevné škály ve vystavění alikvótů (z akustického pohledu částečně omezených). Navrhl bych pro posouzení nástroje skladby Paganiniho - Napoleone či Marie Luisa.
Při stavbě nástroje by mělo být jasné už dopředu, co od něho očekávám. Stanovit si podle dřeva (např. jeho struktury) jakým směrem se bude práce ubírat. Stanovit neměnné priority, přestože každý nástroj je ve své podstatě originál. Každý kus je ve spektru měření na elektroakustické bázi trochu odlišný a vykazuje jiné hodnoty. Toto jsou zatím pomocná stanoviska, nejlepším rádcem jako po staletí je lidský sluch, který u školeného a vnímavého člověka dosáhne tolik potřebné jistoty.

Pro posouzení kvalitního nástroje je dobré:
a. Vždy zkoušet a porovnávat s nástrojem ověřeným, který splňuje vysoké interpretační nároky.
b. Pokud možno ve větším a akusticky vhodném prostoru.
c. Hraní na každé struně v celém rozsahu (např. stupnici či stejný motiv).
d. Hraní rychlých pasáží, jednotlivé tóny se musí od sebe oddělovat. Někdy se stává, že u některých nástrojů vzniká zachumlaný uzel tónů.
e. Hraní ve vícehlasu. Vícehlas někdy zdůrazní, že posuzovaný nástroj zní jaksi obyčejně, přestože hraní na jednotlivých strunách vyznělo dobře.
f. Posuzovaný nástroj by měl znít ve všech polohách, měl by být vyrovnaný v hraní i ozevu při zachování barevnosti tónu.
g. Vyjádření barevnosti nástroje - hraní různých intervalů, např. kvint lesních rohů či decimy apod.
Pro upřesnění uvádím ještě další intervaly:
tercie - velmi barevná, jakož i její obrat sexta.
kvarta - nejmenší čistý interval (mimo primy), který je obsažen ve velkém množství akordů (sextakordů, kvartsextakordů).
kvinta - pro hraní kvint je velmi důležitá rovina kolmá na drážky pro struny na malém pražci. Někdy není tato kolmost dodržena a v důsledku toho je ztížena intonace čistých kvint.
sexta - jako u tercie, velká barevnost souzvuku.
decima - úžasně barevný interval, ale obnáší v sobě potřebu technické vyzrálosti hráče. Mnoho napoví o zvukové barevnosti nástroje.
Pro posouzení postaveného nástroje a pro posouzení tónových účinků stanovených intervalů je zapotřebí:
1. výborného houslisty
2. odborně sluchově vyspělého posluchače, nejlépe absolventa HAMU, JAMU či dobrého orchestrálního hráče
3. přítomnost houslaře
Neuspokojivé vyznění daného intervalu je možné odstranit i výměnou příslušné struny (jiná osová síla, jiný průměr struny, jiná značka). Výjímečně někdy pak i postavením duše u horní desky (např. při hraní tercie přes oktávu).
Dalším z velmi podstatných činností je správný výběr strun. Ne každé jsou zcela vhodné pro určitý typ nástroje. Je v nich sice velký výběr, ale jenom u některých výrobce udává technické parametry, které jsou určitým vodítkem pro úvahu, jaké struny použít v závislosti k nově postavenému nástroji. Zde je namístě podotknout, že obecně hráči na smyčcové nástroje po zkušenostech s ostruněním zůstávají u stejného typu strun, který jim vyhovuje. Také mají i kombinaci různých značek, aby dosáhli kýženého výsledku v nárocích na zvukové vyznění. Jsem přesvědčen, že chyba je v něčem úplně jiném, a to v seřízení. Dobré je také připomenout (zvláště pro studenty), že se nemusí po každé měnit celá sada strun. Opotřebovanost struny A a hlavně E je daleko vyšší a stačí jenom jejich výměna. Velkou měrou na poškození všech strun se podílí nedobrá úprava kobylky a malého pražce v jejich drážkách.
A nyní se naskýtá otázka stavby a barevnosti. Jak postavit I. housle pro kvartet? A jak druhé? Musí znít tak jako prim? Či i první housle by měly být tak trochu do altova při zachování sopránového témbru, aby se měly s II. houslemi rády? A co viola? Měla by a musí být „mluvčím“ mezi houslemi a violoncellem! Většina viol ve spodních polohách a zvláště pak na struně C „šeptá“. Je to v menzuře nástroje nebo jeho stavbě? Proč se malá viola 390mm vyrovná a někdy předčí 420mm velkou? A viděl jsem i větší! Myslím si, že tato výstřednost velikosti v domnění síly a barevnosti není na místě. Nehledě na to, že samo hraní přináší fyziologicko-technické obtíže (až na malé výjimky vhodných adeptů violové hry).
Již jsem se zmínil, že musí být už dopředu jasné, co od nástroje očekávám. Stanovit si podle dřeva a dalších zákonitostí jak bude práce probíhat. Mít ověřenou zkušenost kde a jak stanovit tloušťku a výšku vrchní a spodní desky, kde ponechat a jinde ubrat či naopak zvýšit sílu oproti zavedeným stereotypům stavby smyčcových nástrojů. Jak vypracovat klenbu desek, zda ponechat výšku lubů 29 nebo 32mm. Otázka velikosti basového trámce (žebra) je samostatnou úvahou k ovlivnění chvění horní desky, které se šíří po dél let. A mnoho dalších důležitých poznatků - kobylka, duše, umístění struníku. Výsledkem těchto rozvah je postavený nástroj. Ještě bych se zmínil o jedné z posledních prací, a to o akustické impedanci. U bílého nástroje, který je adjustován, je potřeba zkušebního hraní. Tímto krokem můžeme uvést nástroj do stavu optima ve vyrovnanosti a barevnosti až na samý práh toho, co je z něho možné „dostat“ v součinnosti se sluchovou analýzou.
Závěrem bych se rád zmínil o podstatném faktoru pro dobré vyznění nástroje, a tím je samozřejmě hráčská technika. Smyčec vedený správným sklonem dokáže vytvořit škálu dynamicky odstíněných barev. Například hraní na strunách (G, D, A, E) poblíž hmatníku přináší lepší, měkčí barevný tón a při hraní u kobylky je až ostře průrazný (ale o to více obsahuje alikvótů). Proto velmi záleží na rozhodnutí, jak využít dynamického rozpětí, jež nabízí nástroj v celém rejstříku a nezůstat u projevu „sul tasto“.
Kvalitně postavený mistrovský nástroj ve spojení s interpretačním výkonem houslisty přináší oběma pocit dobře vykonané práce.

Praha 2017
Houslař Josef Schramhauser, e-mail: stokappet@seznam.cz