VÝTVARNÁ KRÁSA HOUSLÍ-VERSUS JEJICH ZVUK

Už jenom tvar houslí předurčuje jejich výtvarnou krásu. Doprovodem je někdy až jejich opravdu čarovný zvuk.
Mohutnost tónů a jejich barevnost dělají z houslí to geniální, co už je po dlouhá staletí obdivováno.
Řemeslná krása, dokonalost práce a zvuk jako výsledek práce při stavbě houslí je podmaňující.

Je však skutečností, že zvuk houslí sám o sobě bez řemeslné dokonalosti a krásy může existovat, ale sama jenom řemeslná krása bez houslového zvuku ne – byla by pouze jako obraz pro pověšení na stěnu, artefakt.
Je proto třeba si stále uvědomovat, že housle jsou v prvé řadě akustickým výtvorem. Co obdivovaných starých houslí bez této řemeslné dokonalosti existuje jako nástroje stále vysoce ceněné, zatím co ty nádherně řemeslně provedené zůstávají nepovšimnuty, nemají-li pro houslisty onen požadovaný a hledaný zvuk spolu s barevností tónů.
Ideálem ale je a navždy zůstane, jestliže řemeslná dokonalost je doprovázena mohutným a barevným zvukem.
Tohoto ideálu je ale nesnadné dosáhnout, protože to je něco při stavbě houslí těžce uchopitelné, co jako by bylo ono tradované tajemství, které se houslí vždy a vždy dotýká.
Staří italští mistři toho ale dosahovali. A to neměli dnešní nářadí, měřidla, generátory kmitů a jiné pomůcky, měli jen svoje myšlení a z něho plynoucí experimentování, ruce a sluch. A jejich nástroje obdivujeme dodnes.
Osobně jsem nesmiřitelný zastánce priority zvuku houslí a jeho barevnosti. Mám pocity smutku když houslaři prohlížejí a posuzují nástroj a oceňují řemeslné provedení korpusu, otvorů effa, výložek, šneku krku, laku a dalšího, ale na tento nástroj si ani - tak řečeno – nebrnknou. Zvuk jako by byl pro ně něco vedlejšího…
Ale posluchač v sále přece posuzuje a oceňuje jen výkon umělce a zvuk houslí a ne jejich effa, šnek hlavice a lak. Opravdu je z této stále trvající skutečnosti smutno.
V žádném případě ale neberu v ochranu a také neobhajuji nedokonalost řemeslného provedení ve stavbě nástrojů – ale také v žádném případě nechci, aby bylo možné se schovávat jen za řemeslnou dokonalost při absenci mohutného zvuku a jeho barevnosti jako vlastnosti u houslí nejdůležitější a také nejpožadovanější.
Že se vždy u houslí jedná hlavně o mohutnost a barevnost zvuku, svědčí třeba zvukové soutěže pořádané už v r. 1921 v Paříži a nověji v r. 2005 také ve Francii.
V r. 1921 se v tónovém hodnocení utkaly housle francouzských houslařů a |Maďara Totha se šesticí houslí nejslavnějších italských mistrů, a to Magginiho, Amatiho, Stradivariho, Guarneriho a Guadagniniho. Výsledek byl pro všechny překvapením. Housle Francouze Aubryho porazily všechny nástroje italských mistrů a housle Maďara Totha některé z nich.
Soutěž v r. 2005 zmiňuje ve své bakalářské práci na pražské HAMU z r. 2011 violistka Kateřina Lískovcová ze třídy prof. Lubomíra Malého následovně :

„Před dávnou dobou jsem viděla dokumentární film „Záhada stradivárek“, který se právě zaobíral problematikou toho, do jaké míry jsou tyto housle opravdu nepřekonatelné a kde v tomto ohledu začíná legenda. V průběhu pořadu proběhly postupně rozhovory s několika houslistkami a houslisty ( jednou z účastnic byla i Anne –Sofie Mutter). Kladené otázky se týkaly jejich vztahu k Stradivariho houslím, a to také byli tázány a tázáni, zda by byli schopni určit, jestli se opravdu jedná o některý z jeho slavných nástrojů. Většina z nich odpověděla, že jejich zvuk je tak specificky krásný, že by je jistě poznali pouze po sluchu. Že pro ně samé je hra na takové housle zážitek a rozdíl poznají při prvním přiložení smyčce. Poté byl v hudebně-akustické laboratoři University Pierra a Marie Curieových v Paříži proveden pokus – tedy soutěž zvukové kvality stradivárek a dalších tří houslí francouzského houslaře Jacquese Foustiera. Ten také potom zasedl do poroty a spolu s ním dva hudební kritici. Dalšími porotci byli houslisté- francouzští sólisté, kteří housle se zavázanýma očima zkoušeli. David Grimal a Raphael Oleg. Ani jeden ze zúčastněných slavné housle nepoznal, dokonce byly kritizovány stejně jako dvoje další a největší ohlas nakonec sklidily třetí housle Jacquese Foustiera… Je tedy jasné, jak vyplynulo i z rozhovoru s doktorkou psychologie, že co se týká fenoménu těchto zázračných houslí, při jejich vědomém poslechu hraje značnou roli podvědomí.“

(V originále „The Mystery of Stradivarius“ 2005, scénář Stephane Begoin a Catherine Remoissenet, režie Stephane Begoin)

Proto by snahou každého houslaře mělo vždy být docílení mohutného a barevného zvuku houslí. Když se k tomu přidá ještě dokonalost řemeslné práce, pak krása nástroje se objeví v celé své úžasnosti.
Jak se k tomu všemu alespoň přiblížit ?
Při nutných odborných řemeslných základech pouze prací, myšlením, vědomým experimentováním a sluchem svým i přísných kritiků.
Je mnoho pilných a přemýšlivých houslařů, kteří se snaží o dokonalost řemeslné dovednosti, ale kteří se již méně zajímají o akustiku nástroje. A přitom není toho mnoho co by museli vědět. Jedná se o pár akustických zákonitostí. Pomoci může dostupná literatura jako kupř. kniha „Hudební akustika“ od prof. RNDr. Antonína Špeldy DRSc., nebo knížka od prof. Dr. Karl Fuhra – „Die akustischen ratsel der Geige“. Zajímavé jsou i náčrtky tlouštěk desek italských mistrů houslařů v knize „Svět houslí“ od Dr. Františka Skokana.
Stavba nástroje by měla mít zakončení v jeho pečlivém a přísném zkoušení a hodnocení.
Některému houslaři postavený nástroj jak se říká hraje, to znamená, že má dostatek hlasitosti a barvy, jinému v tom směru hraje nástroj méně a někomu téměř nijak, obyčejně, nezajímavě – až skoro pro lepšího hráče nepoužitelně. Někdo postaví housle které mají v barvě tónů více altového zabarvení, někdo zase v barvě více zabarvení sopránového. Vždy by to ale měl být nástroj nosný a slyšitelný v každém místě koncertního sálu. Větší naději na nosnost a slyšitelnost v každém místě sálu má nástroj spíše altovější, a to už z principu fyzikálního hlediska ohybu zvukových vln.
Zkoušení nástroje obvykle začíná v prostředí houslařské dílny. Později se nástroj zkouší ve větším prostoru a nakonec ve velkém sále. Vždy by se ale zkoušení nástroje mělo dít porovnáváním s nástrojem jiným, nástrojem osvědčené kvality. Tak také zkoušíme postavené nástroje s mými žáky, dnešními už výbornými houslaři.
Druhů zkoušení může být několikero.
Při houslařských soutěžích – po zhodnocení řemeslného a výtvarného zpracování – se nástroj zvukově zkouší tzv. „za plentou“ a hodnotí ho skupina odborníků – houslistů, pedagogů, hudebních kritiků a teoretiků.
Dále je to zkoušení „za plentou“ jen předními houslisty před jejich kolegy.
A také to může být zkoušení nástroje jednotlivými vynikajícími houslisty, kteří ze své umělecké koncertní činnosti ví, jaké by měl mít nástroj vlastnosti, aby mohl být označen za výborný.
Už můj učitel mistr houslař Antonín Kolomazník říkával v nadsázce, že hraje i „bedýnka od cukru“. To proto, že vždy zdůrazňoval, aby na houslích hrála dobře struna „G“, aby byla v tónu mohutná, barevně plná, se zvýrazněním spodních alikvotů. Podle něho tím vynikaly nástroje od Guarneriho.
Právě při zkoušení nástroje jednotlivými vynikajícími houslisty se lze na to zaměřit a slyšet jejich názory, i když se třeba od sebe malinko liší, neboť každý se snaží dostat z nástroje to svoje pojetí tónu.
Obyčejně zkoušejí strunu po struně do nejvyšších poloh s přihlédnutím ke změnám barvy tónu a snadnosti ozevu.
Zkoušejí vyrovnanost všech strun co do barevnosti a intenzity zvuku. A zvlášť zkoušejí dvojhmaty a akordické skupiny tónů.
Závěrem bývají příjemné a poučné debaty o houslích a jejich kvalitách a porovnávání zkoušených nástrojů s jejich nástroji, na které už léta hrají.
Do zkoušení nástrojů také velmi výrazně zasahuje volba vhodných strun. Osové napětí, které je u různých značek strun různé, dává také různý kolmý tlak na kobylku ovlivňující chvění vrchní desky. Proto se musí vyhledávat struny, které tomu kterému korpusu nástroje vyhovují nejvíce.

Protože moje webové stránky jsou už na konci loučím se s „fenoménem“ houslí mým vstupním mottem …

Housle jsou jedním z nejgeniálnějších výtvorů lidského ducha ve své jednoduchosti a nemožnosti na nich cokoli při jejich dokonalosti změnit k lepšímu…