Proměřování houslí

houslař Petr Přidal, ČVUT Praha

Zde nemáme na mysli měření geometrických rozměrů, i když i to je při stavbě houslí samozřejmě velice důležité a musí být prováděno. Máme na mysli mechanická, akustická a elektronická měření vlastností desek, které by nám pomohlo při předpovědi, jak se housle budou chovat po sestavení ve svém výsledném zvuku. Tomuto tématu je v literatuře o houslích věnována dnes již nemalá pozornost, avšak názor na to, zda prováděná měření mohou předpovědět kvalitní zvuk hotových houslí se značně liší. Není bez zajímavosti, že např. český houslař Přemysl O. Špidlen ve své knize uvádí, jak se snažil vyhodnocením zkušeností svých a svých předchůdců – zkušeností intuitivních i z měření desek - dojít k nějakým doporučením, která by vedla k předpovědi žádané kvality výsledného zvuku – cituji „...všechny údaje jsem zadal do počítače, kreslil grafy, počítal a porovnával ale žádný systém ani vodítko, které by zaručilo dobrý výsledek jsem neobjevil“ – a dále uvádí, že ... „různé zvukově velmi dobré housle měly i zcela rozdílné parametry ladění. Zdálo se, že dobrý zvuk vůbec netkví v přesném ladění desek, ale někde úplně jinde...“ – konec citace.
Je mi známo, že spolupracoval s jistou velmi dobře vybavenou akustickou laboratoří a o spolupráci nakonec ztratil zájem, když mu řada prováděných měření nepřinesla žádané informace. Jakkoli je třeba si vážit upřímnosti Špidlenova sdělení, s jeho věcným obsahem nemůžeme souhlasit. Snad pouze s tím, že úspěch kvalitního zvuku houslí netkví pouze v přesném ladění desek. Citované části textu jsou pro nás příkladem snah, které zůstaly v půli cesty... Reálným faktem zůstává, že Stradivari, pokud desky před sestavením nástroje ladil, měl k dispozici kromě svého sluchu, značně jednodušší prostředky než my dnes a jeho nástroje jsou zvukově excelentní. Takže je skutečnou otázkou, zda výše zmíněná měření jsou pro výsledný kvalitní zvuk nutná či ne. Ve skupině houslaře V. Lance se domníváme, že některými měřeními si lze značně usnadnit cestu ke kvalitnímu zvuku a také s ohledem na to měření poslední dobou provádíme. Je třeba pro úplnost také říct, že většina měření potvrdila velice cenné a dlouhodobé zkušenosti našeho učitele.
Jako elektronik s mnohaletou praxí v měření jsem při své houslařské praxi nemohl tuto oblast minout bez povšimnutí. Vím, že často velice jednoduché měření může řešený problém náhle rozjasnit, stejně jako že úmorné a namáhavé měření nemusí vést k žádnému smysluplnému výsledku. Technika prostě tuto vlastnost má a je čistě věcí experimentátora zda včas rozpozná slepou cestu nebo ne. Zde je na místě zdůraznit jeden víceméně triviální fakt v práci houslaře: ten musí vždy vědět, co chce vytvořit. Bez této vize se nemá cenu do stavby mistrovských houslí pouštět a žádné měření nemůže tuto vizi nahradit. Měření nám mohou jen pomoci se k naší vizi dopracovat efektivním způsobem. Zde je výčet alespoň těch nejčastějších:

- zhodnocení vlastností dřeva
- měření módů podle Hutchinsové
- měření cizích nástrojů na počítačovém tomografu a určování závad v konstrukci
- zhodnocení kvality a vlivu laku
- měření frekvenčních spekter hotových nástrojů

Pokud je v tomto textu zmíněn pojem „kvalitní zvuk“, máme na mysli zvuk nástroje zejména pro sólovou hru a hru v komorních souborech kde se barvy jednotlivých nástrojů projevují nejvíce. Ve velkých hudebních tělesech není kvalita zvuku jednotlivého smyčcového nástroje zdaleka na prvním místě. Je to proto, že výsledný charakter zvuku orchestru si do jisté míry dirigent může přizpůsobit posílením nebo potlačením určitého partu.

Jaký by tedy „kvalitní zvuk houslí“ měl být? Sólový nástroj by měl mít
- dostatečně hlasitý akustický výkon
- vyrovnanost v síle jednotlivých tónů
- rychlou odezvu na působení smyčce (tóny nesmí při rychlé hře splývat)
- jasnost jednotlivých tónů
- bohatou barvu a „šíři barvy“ tónu
- dostatečný výkon na spodních tónech (včetně už od struny g)
- širokou směrovou charakteristiku (slyšitelnost v sále)
- absenci parazitních zvuků (svist, šum, vlčí tóny....)
- stálost zvukových vlastností

Nástroje, často velice zvučných houslařských jmen, které jsme měli možnost podrobit zkouškám hned několik výše zmíněných vlastností neměly. Nejčastější vadou byl slabý zvuk, nástroj jakoby „nemohl nebo nechtěl hrát“ ani při intenzivnější hře. Druhou nejčastější vadou je nedostatečný výkon a přenos na spodních tónech (od g do d1), což má přímý důsledek na slyšitelnost v sále nebo v orchestru. Třetí nejčastější vadou je nevyrovnaný a ochuzený zvuk, housle znějí naprosto nezajímavě a hráč se potom musí hodně snažit, aby na takový nástroj zahrál pěkně. Bohužel i přesto naprostá většina hráčů a žáků je ochotna zaplatit vysokou částku za nástroj známého a ceněného houslaře, i když jeho nástroj tzv. „nehraje“. To je smutná realita a jen těžko lze proti ní něco dělat.
Bez ohledu na to, se ve skupině houslaře V. Lance soustřeďujeme na akustiku a na stavbu barevně znějících nástrojů, přičemž měření jak na deskách, tak na hotovém nástroji používáme tak, abychom včas zjistili co a jak udělat, abychom z daného dřeva a konstrukce dosáhli maximum.
Musíme vědět, jaké dřevo máme pod rukama. Ne každé staré dřevo je to nejlepší, většinou ani nemáme informaci o tom, jak bylo skladováno. Tvrzení, že kvalitní housle musí být ze dřeva starého 50 i více let je zcela neopodstatněné. Na druhé straně žádný houslař nevezme ke stavbě nástroje dřevo, které je nezralé a syrové.
Moduly pružnosti v různých směrech ukazují sice základní ale důležitý obraz o dřevě, který velmi vhodně doplňuje jeho vizuální zhodnocení. Už podle tohoto hodnocení máme značně usnadněnou situaci v tom, co si můžeme se dřevem dovolit. Následuje informace o jeho opracovatelnosti nástroji. Hodnocení dřeva je však komplexnější a vždy je mu třeba věnovat tu nejvyšší pozornost. Dřevo je silně nehomogení materiál, jehož mechanické vlastnosti se v různých směrech vzhledem k vláknům dramaticky liší. Proto nemohou být stoprocentně úspěšné ani kopie starých nástrojů 1:1, protože tou největší proměnnou jsou právě vlastnosti dřeva. Po zhodnocení dřeva určujeme, jak vypracujeme klenbu a tloušťkové profily. Zde je třeba říci, že různě publikované křivky tloušťek slavných houslí nejsou vůbec závazné a mnohdy jsou pro námi použité dřevo zavádějící, nehledě k tomu, že bývají publikovány s chybami. O tom se může každý přesvědčit sám, pokud se nad křivkami zamyslí a překreslí si je v jiném zobrazení.
Základní informaci o rezonanční schopnosti desky můžeme získat měřením uzlových čar (módů) pomocí generátoru podle Carleen M. Hutchinsové. V Čechách tuto metodu začal používat m.j. houslař Vladimír Pilař hned na počátku 80. let 20. století, kdy ji Hutchinsová publikovala. Pro ladění desek ve skupině houslaře V. Lance tuto metodu používáme v modifikaci, kdy je sypký materiál umístěn i do střední části desky. Při ladění generátoru tak můžeme lépe posuzovat kvalitu rezonancí jednotlivých módů. Mimo uzlové čáry vyhodnocujeme také schopnost rezonancí v kmitnách. Metoda generátoru umožňuje zhodnotit pružné vlastnosti desky i mimo jednotlivé módy, což má důležitý dopad na návrh a konstrukci basového trámce. Na obrázku 1 je vidět měření rezonančního módu M5 – a) housle houslaře J.B. Vávry z r. 1908, b) housle podle konstrukce houslaře V. Lance.

Obr. 1.a)
vavralanc

b)

Použitím skenování na počítačovém tomografu získáme velice důležitý obraz o konstrukci houslí které stavěl někdo jiný a které nemáme možnost jinak vidět zevnitř. Na první pohled tak lze odhalit chyby vnitřní konstrukce a s velkou dávkou jistoty stanovit, co se s houslemi musí udělat, aby se jejich zvuk zlepšil. Velkou výhodou je, že vidíme vnitřní strukturu dřeva, což nám řekne jaké úpravy jsou možné a jestli budou mít žádaný dopad na zlepšení zvuku. Podle toho stanovený plán úprav téměř stoprocentně vede úspěšně k cíli a změna v kvalitě zvuku je vždy výrazná. Právě na úspěšnosti těchto úprav jsme si ověřili, jak nesmyslná vůči kvalitě daného dřeva je často vnitřní konstrukce, protože byly víceméně bezduchým způsobem aplikovány tzv. „staré pravdy a postupy“. Jediné, co zde můžeme zodpovědně hájit je takový přístup ke stavbě mistrovských houslí, kdy každý nástroj je originálem a optimem, podle materiálu, který byl k dispozici a byl použit tím nejlepším způsobem.

Obr. 2: příklad řezu houslí získaný na počítačovém tomografu – dřevo horní desky není kvalitní.
vavra

Šířeným mýtem je tvrzení, že nenalakované housle mají špatný zvuk, který je právě až lakem náležitě vylepšen. Mimo jiné je tento názor také uveden v knize „Špidlenové – co nevíte o houslích“. Ale pro zajímavost: na nenalakované housle houslaře V. Lance zahrál přední vynikající houslista a dirigent Oldřich Vlček v Rudolfinu v r. 2010 v rámci koncertu Hiromi Iwasaki „Pontes 2010 –Live in Praha“, z čehož je i dokumentace na doprovodném CD ke koncertu. Jeho hru s překvapivým zájmem ocenilo převážně japonské publikum. Na základě našich vlastních prací se nám podařilo objasnit, proč námi postavené housle hrají velice kvalitně i bez laku. Jde samozřejmě o důsledek celé naší konstrukce. Obecně se dá říci, že síly, které v houslích vytvářejí kvalitní zvuk jsou při jistém způsobu konstrukce natolik silné a v harmonickém propojení, že tenká vrstva laku na ně má již jen malý vliv. Naopak při zcela odlišné konstrukci houslí může lak zvuk houslí významně ovlivnit. Houslaři ze skupiny houslaře V. Lance zkoušejí své nenalakované a později nalakované nástroje na pražské HAMU a za tuto příležitost jsou velice vděčni.
Jestliže jsme si tedy dovolili v tomto textu kriticky se vyjádřit k některým názorům ceněných houslařů, jako jsou otec a syn Špidlenové, pak to bylo vedeno pouze snahou o technický dialog, který dosud v houslařské oblasti chybí. Tento text se zabývá měřením při stavbě mistrovských houslí a snaží se též přispět k odpovědi na otázku, zda je měření v houslařském řemesle nutné nebo ne a jestli má vůbec nějaký smysl. Domníváme se, že naše měření a jejich interpretace jednoznačně potvrdila některé naše hypotézy a dala nám do širšího kontextu aspekty stavby nástroje, které dosud v literatuře nejsou zmíněny. Poskytla nám také celistvější obraz o stavbě houslí a přispěla k tomu, že to, co jsme předtím vnímali jako oddělené skutečnosti se nám propojilo v jistou celistvou a jednotící linii. To je snad nejlepší a nejpádnější odpověď na to, zda měření v houslařské praxi mají smysl nebo ne, i když stále jsme názoru, že měření jsou jen efektivnější cestou k cíli a nikoliv nezbytností. K těmto svým názorům jsme však dospěli také v reflexi toho, co jsme si přečetli v knihách Vladimíra Pilaře a otce a syna Špidlenových. I když některé jejich názory nesdílíme, přesto si vážíme toho, že alespoň něco ze své praxe zveřejnili a za to jim patří náš upřímný dík.

Houslař Petr Přidal, Praha 2016
adlerp@centrum.cz